Sebepoznání nebo také „hledání sebe sama“ je velmi podstatné proto, abychom pochopili, co v životě chceme a kam směřujeme. Jenže každodenní shon nedává mnoho prostoru pro toto uvědomění. Lidé často unikají svým skutečným vnitřním pocitům, obávají se jich a snaží se je „přebít“ někdy až nepotřebnými činnostmi.

Pokud máte pocit, že vám život proplouvá mezi prsty a nevíte, co dál, může vám pomoci právě cesta k sebepoznání. Ta je především o tom, ztišit svou mysl, přestat se zaměstnávat věcmi nepodstatnými a otevřít své nitro. Identifikace vlastního JÁ ale bývá dosti složitou a někdy až bolestivou záležitostí. Jak se k ní i přes překážky propracovat? Položte si několik otázek...

Sebepoznání je často upozaďováno. Lidé ztrácí svou vlastní identitu

Nezřídka kdy lidé žijí životy, při kterých myslí zejména na druhé a na sebe samé zapomínají. Zářným příkladem jsou například milující matky, které by se pro své děti téměř „rozdaly“ a vlastní potřeby upozaďují. S potlačováním skutečných emocí a vlastní identity se však mohou potkat i zaměstnanci. Práce je živí, dostávají za ni peníze a mohou ji tedy leckdy dělat i přes své vnitřní přesvědčení, že je ve skutečnosti tato činnost nebaví. Právě ono sebepoznání může posunout na životní cestě vpřed. A když k němu konečně dojdete, nebudete moct pochopit, proč jste vlastně v nekomfortní situaci zůstávali tak dlouho.

Sebepoznání může „vyléčit“ rány z minulosti

Je obecně známé, že mnozí rodiče do svých dětí vkládají urputně svá přesvědčení i hodnoty. Obtiskávají tak jakési vzorce, které do nich taktéž byly vložené v jejich útlém věku. A tím může být narušen proces sebepoznání. Malý človíček se stává tím, kým by měl být, nikoliv tím, kým by chtěl být. Procesu poznávání vlastní hodnoty a identity pak nepříspívá ani případná přemíra kritiky ze strany okolí. Podrývání sebevědomí může mít dalekosáhlé důsledky, které se nezřídka kdy projevují ve formě traumat. S těmi je pak v dospělém věku nelehké pořízení. Právě sebepoznání ale poodkryje to, co ve vás zanechali ti druzí a může pomoct „léčit“ rány na duši. Nestrachujte se toho, být skutečně sami sebou!

Sebepoznání a trnitá cesta k cíli aneb Otázky, které vám mohou pomoci

Nyní vám představíme několik základních otázek, díky kterým můžete dojít k sebepoznání. Nebude to zřejmě snadná cesta, ale konečně ji nastartujete. Odpovězte si úpřímně, bez delšího přemýšlení a napište si vše na papír či do deníku. 

• Na jakém člověku mi nejvíce záleží? Kdo je pro mne oporou?

• Za co se stydím?

• Co dělám rád/ráda ve volném čase?

• Jaké jsou mé silné stránky?

• Jaké mám krátkodobé a dlouhodobé cíle?

• Co nového chci vyzkoušet?

• Z čeho mám obavy?

• Jaké jsou mé životní hodnoty, v co věřím?

• Kdybych mohl/a mít jedno přání, jaké by to bylo?

• Kde se cítím bezpečně?

• Kdybych se neobával/a, co bych udělal/a?

• Co mě dokáže uklidnit?

• Jaký je můj největší dosavadní úspěch a největší fiasko?

• Jsem spíš ranní ptáče nebo sova? Co mohu udělat pro to, aby byl můj biorytmus v souladu s tím, kým jsem?

• Co mi napovídá „vnitřní kritik“?

• Jsem introvert nebo extrovert? Mám energii být ve společnosti nebo chci být spíš sám se sebou?

• Co dělám, když jsem ve stresu nebo jsem na dně?

• Jaké mám sny?

• Jaká je moje nejšťastnější vzpomínka?

• Co mohu udělat, abych se cítil opečovávaný?

• Za co jsem vděčný/vděčná?

Doporučeno je v rámci "testu sebepoznání" odpovídat pouze na dvě otázky denně, abyste je mohli prozkoumat dopodrobna. Ke svým odpovědím se kdykoliv vracejte a některé z nich začleňte reálně do svého života. Nezůstavejte pouze u představ. Život je na to příliš krátký. Pokud je ve vašich možnostech něco změnit, změňte to hned.

Autor článku: Iveta Reinisch